To co vám řeknu, je nejznámější příběh na jihozápadě. Nejen nejznámější příběh o duchovi, ale jednoznačně nejznámější příběh vůbec. Kamkoli jdete v Texasu nebo Arizoně, Novém Mexiku, Kalifornii nebo jižním Coloradu, kdekoli v Mexiku nebo Střední Americe, všude znají La Lloronu. Znamená to Plačící žena, Žárlivá žena, La Llorona. Samozřejmě, kamkoli jdete, mají jinou verzi příběhu. A všude přísahají, že se to stalo právě tam, ne v nějakém vzdáleném místě, ale přesně tam, kde se právě nacházíte.
Takže jsem se vzdal snahy zjistit, kde se to doopravdy stalo. Ale na jedné věci se lidé shodnou. Všechno to začalo dávno, v opravdu malém městečku. V tom městečku žila dívka, která byla tak krásná, že lidé říkali, že musí být nejkrásnější dívkou na pět set mil kolem. Někteří lidé tvrdili, že byla nejkrásnější dívkou na celém světě. A ta dívka se jmenovala Maria.
Protože byla Maria tak krásná, myslela si, že je lepší než všichni ostatní. Myslela, že si zaslouží to nejlepší. Pocházela z dobré, pracovité rodiny. Měli pěkný domov. Měla krásné šaty, ale nebyla spokojená. Myslela si, že si zaslouží mnohem lepší věci. Když byla mladou ženou, nechtěla mít nic společného s mladíky z jejího městečka ani z okolních vesnic. Žádný pro ní nebyl moc dobrý. Často, když chodila večer s babičkou, tak, jak mladí lidé chodívali ve starých časech, říkávala babičce: „Abuelito, až se vdám, vezmu si toho nejhezčího muže na celém světě.“ „Abuelito,“ říkávala, „až se vdám, vezmu si toho nejhezčího muže na světě.“ A babička jenom zavrtěla hlavou. Ale Maria pokračovala, dívala se na kopec a říkala: „Jeho vlasy budou černé a lesklé jako ten havran sedící na tom stromě. A když se bude hýbat, bude silný a ladný jako ten hřebec, co má dědeček v ohradě.“ A její babička jí vždycky říkala: „Maria, ‚caras vemos, corazones no sabemos‘.“ Je to staré přísloví. Znamená to, že vidíme obličeje: caras vemos, ale nevíme, co je v jejich srdcích: corazones no sabemos. A říkala jí: „Pokud si chceš někoho vzít, ujisti se, že je to dobrý člověk, že má dobré srdce. Proč pořád mluvíš o tom, jak vypadá jeho obličej?“ Ale Maria si myslela: „Ach, tito staří lidé, mají staromódní názory. Neví nic.“ A neposlouchala svou babičku.
A pak jednoho dne přišel do městečka muž, a zdálo se, že je to právě ten, o kterém Maria mluvila. Byl kovbojem Llano Estacado. Není zvíře které by neosedlal. Ve skutečnosti, když zkrotil koně, tak ho daroval pryč a šel si chytit nového divokého koně. Myslel si, že by nebylo mužné jezdit na koni, který není z poloviny divoký. A byl pohledný. Všechny dívky se do něj zamilovávaly. Uměl hrát na kytaru. Uměl nádherně zpívat. A Maria se rozhodla. To byl ten muž, kterého si vezme. Ale jak jsem vám řekl, byla velmi pyšná. Takže samozřejmě nikdy nedala nic najevo. Když procházeli ulicí a on ji pozdravil, jen se otočila. Přišel k jejímu domu večer, hrál na kytaru a zpíval pro ni. Dokonce ani nevyšla k oknu. A brzy se kovboj rozhodl: „Ta pyšná dívka Maria, já si získám její srdce. Myslím, že si ji vezmu“ A věci dopadly přesně tak, jak Maria chtěla. Brzy na to měli svatbu. Její rodiče jí říkali, „Neber si ho. Nebude z něj dobrý a stabilní manžel.“ Ale ona neposlouchala své rodiče. Vdala se. A nějakou dobu to bylo fajn. Měli dvě děti. Vypadali jako šťastná rodina.
A po několika letech se kovboj vrátil k divokému životu na prériích. Odjížděl z města a byl pryč celé měsíce. A když se vrátil, říkal Marii: „Nepřišel jsem se podívat na tebe. Jen se chci chvíli vidět s dětmi.“ Posadil se a hrál si s dětmi. Pak šel do barů, pít víno a hrát hazardní hry celou noc se svými přáteli. Mluvil o tom, že Marii opustí a vezme si bohatou ženu. A jak byla Maria pyšná, stala se velmi žárlivou. A také začala žárlit na své vlastní děti. Protože jim věnoval pozornost a ji úplně ignoroval. A jednou večer stála před domem s dvěma dětmi vedle sebe a on projížděl kočárem s elegantní dámou vedle něj. Zastavil se a promluvil ke svým dětem. Ale na Marii se ani nepodíval. Jen projel dál po ulici.
Když se to stalo, něco se v Marii zlomilo. Cítila takový vztek a žárlivost. A všechno se to obrátilo proti jejím dětem. Popadla obě děti za ruku a táhla je dolů k řece. A i když je to smutná věc, kterou vám říkám, příběh říká, že své děti hodila do řeky. Když zmizely v proudu, uvědomila si, co udělala. Běžela podél břehu řeky s nataženýma rukama, jako by je mohla dostat zpět z vody. Ale už byly dávno pryč. Běžela dál, poháněná vinou a vztekem, který ji zaplavoval. Nevěnovala pozornost tomu, kam jde, a zakopla nohou o kořen. Spadla dopředu, její čelo narazilo na kámen. Další den ji hledali po celém městečku, ale nemohli ji najít. A pak někdo přinesl zprávu, že její tělo je tam venku na břehu řeky. Šli tam a našli ji. A pochovali ji přímo na tom místě, kde padla.
První noc v hrobě nemohla odpočívat v klidu. Byla vzhůru a chodila podél břehu řeky. Byla oblečená v dlouhém bílém rouše. Jak bývá oblečeno tělo k pohřbu. Viděli ji, jak se pohybuje mezi stromy a slyšeli její hlas, jak naříká a naříká po celou noc. Někdy si mysleli, že slyší jen vítr. Ale jindy, když poslouchali pozorněji, byli si jistí, že slyší slova. Znělo to asi takhle: „Aiiiiiiiiiiiiiiiiiiii miiiiis hiiiiiiiijooooooos. Donde estan mis hiiiiiiiiiiiiiiiiiijoooooooos?“ „Kde jsou mé děti,“ naříkala. „Donde estan mis hijos?“ A chodila po celém břehu řeky, procházela arroyos do hor, dolů podél příkopů a kanálů, Acequias. Každou noc ji viděli, ale především ji slyšeli plakat. A brzy jí přestali říkat Maria. Začali jí říkat La Llorona, Plačící žena. La Llorona.
Svým dětem říkali: „Jakmile se setmí, rychle zpátky do domu – La Llorona může být blízko a hledá své děti. Její zoufalství je tak šílené, že když tě zahlédne, nerozezná, jestli jsi její dítě nebo ne. Chytí tě do náruče a odnese pryč, nebo tě hodí do řeky, stejně jako kdysi své vlastní děti. A pak… tě už nikdy nikdo nenajde.“ Říká se, že během let bylo mnoho dětí uneseno La Lloronou.
Jeden muž mi kdysi řekl příběh: Když byl malý chlapec, měl kamaráda, který nevěřil v žádnou legendu o La Lloroně. Jeho kamarád říkával: „To je jen výmysl rodičů, aby nás donutili být doma, když se setmí. Žádná La Llorona neexistuje.“ Jednou byli kluci u řeky a začalo se stmívat. Většina chlapců řekla: „Hele, stmívá se, radši bychom měli jít domů.“ Ale ten jeden chlapec, skeptik, odpověděl: „Ne, mě se ještě nechce. Zůstanu tady.“
Nemohli tomu uvěřit. Řekli mu: „Ty se vůbec nebojíš La Llorony?“ Jen se jim vysmál: „Ale prosím vás! Tomu nevěříte, že? Žádná La Llorona není!“ A tak ostatní kluci odešli domů, zatímco on zůstal u řeky úplně sám. Hodil plechovky a klacky do vody a pak na ně házel kameny, jak pluly po proudu. Byla už opravdová tma, a zatímco měsíc začal vycházet, pocítil, jak se kolem něj prohnal ledově chladný vítr. Psi v okolí začali štěkat a mezi stromy spatřil bílou postavu, která se pomalu přibližovala.
Chlapec se pokusil otočit a utéct, ale strach ho paralyzoval. Nemohl se pohnout. Stál tam, třásl se, a postava se stále přibližovala. Najednou zaslechl vysoké, naříkavé volání: „Aiiiiiiiiii, miiiis hiiiiiijoooos!“ Ale i přesto, že ho přepadl děs, stále nemohl utéct. Zoufale se skrčil a doufal, že ho postava neuvidí. Když však zaslechl hlas: „Mi hijo! Mé dítě!“, zjistil, že se La Llorona přiblížila až k němu. Její tvář byla bledá jako roucho, které měla na sobě.
Chlapec se stále nemohl pohnout, když natáhla své dlouhé, zkroucené prsty a chytila ho za ramena. Když se ho dotkla, pocítil ledový chlad, jako by mu do kůže řezaly rampouchy. Právě když ho měla zvednout a odnést pryč, zazněly ve městě zvony kostela, volající lidi na mši. V tu chvíli mu hlavou proběhla modlitba a La Llorona ho pustila. Zmizela mezi stromy.
Chlapec zůstal na místě dlouho, než opět našel sílu se pohnout. Nakonec se rozběhl domů, kde ho jeho matka rozčileně uvítala: „Kde jsi byl? Měl jsi být doma už dávno!“ Chlapec koktal a mumlal: „Mami, mami, La Llorona…“ Matka se na něj zamračila: „Nezačínej s těmi hloupými příběhy. Měl jsi být dávno doma!“ Pak ho však chytila za ramena a uviděla pět červených stop – otisky prstů La Llorony. Zůstaly tam jako krvavé skvrny.
Matka vzala chlapcovu košili a snažila se ty skvrny vyprat, ale nikdy se jí to nepodařilo. A muž, který mi ten příběh vyprávěl, řekl, že když byl kluk, jeho matka chodila po sousedství a ukazovala tu košili sousedům: „Podívejte se, můžete si je spočítat: 1-2-3-4-5. Ty červené stopy zůstaly po prstech La Llorony! Když se setmí, běžte domů, protože La Llorona může unést děti.“
A můžete se vsadit, že děti z toho sousedství šly domů, jakmile se začalo stmívat. Ale já? Já jsem tu košili nikdy neviděl, takže nepřísahám, že je ten příběh pravdivý
[…] Příběh plačící ženy: La Llorona […]