Film vypráví příběh Franka, který otevře magickou kostku a uvrhne se do světa cenobitů – pekelných stvoření, která přináší bolest i rozkoš. Frankův bratr Larry se s manželkou Julií a dcerou Kirsty přestěhuje do starého domu, kde Frank zemřel, ale jeho duch žije dál a získává moc, potřebuje však nové oběti, aby se znovu zhmotnil. Julia, Larryho manželka, se stává jeho spojenkyní a přináší mu oběti. Atmosféra filmu je těžká, dusivá a neúprosná. Zatuchlý dům plný špíny a temných koutů dodává ději ještě více na intenzitě, zatímco se Frank vrací z pekla s tělem, které postupně obnovuje pomocí lidských obětí. Scéna jeho znovuzrození je nezapomenutelná – hnusná, krvavá, ale fascinující.
I když filmů, které se pokoušely spojit horor s gore, existuje spousta, Hellraiseru se podařilo obojí tak nějak vyvážit tak, že to není samoúčelné. Tyhle krvavé, brutální scény dávají smysl výpravě, která se soustředí na hřích, posedlost a vykoupení. Hudba Christophera Younga skvěle dotváří Barkerovu vizi, jejímž primárním cílem je vzbudit ve vás pocit těsného nepohodlí.
Je pravda, že herečky a herci nejsou nejsilnější stránkou filmu – jejich projevy často působí prkenně, což kontrastuje s děsivou energií, kterou vám cenobité poskytují. Film trpí i na časem zastaralé triky, které mohou dnes působit směšně, ale v roce 1987 to bylo jistě něco neuvěřitelného. A nebo ne? Vážně nevím
Hellraiser je důkazem, že horor nemusí být jen o laciných lekáních nebo bezmyšlenkovitém zabíjení. Je to příběh, který kombinuje prvky lidského chtíče a touhy po moci s nadpřirozenými následky, které jsou jak odporné, tak neskutečně poutavé. Hellraiser je skutečným hororovým skvostem, který si zaslouží své místo v pantheonu hororů 80. let.