Podívejte se na The Last of Us a nečtěte recenze, tak tímto titulkem začínám recenzi, kterou spíš berte jako antirecenzi. Dočtěte tento odstavec a jděte se podívat na The Last of Us, protože žádná recenze není třeba.
Než jsem se vrhla na první díl, tak jsem si přečetla řadu hodnocení, drtivá většina z nich velebí provedení, věrnost herní předlohy, občas hodí nějaký shittalk na ústřední postavy, ale vcelku se shodují v tom, že The Last of Us je pecka. A ona to pecka opravdu je.
Ani nevím kde přesně začít, od prvních minut se okamžitě dostanete do obrazu, není ani třeba znát hru, není třeba ani znát nic z příběhu. Děj vás vtáhne sám, vypraví se tak hladce, že … bum a najednou je celá epizoda fuč.
Pedro Pascal v roli Joela je naprosto věrný, baví mě, chci na něj koukat, chci ho poslouchat. Bella Ramsey aka Ellie je vlastně taky v pohodě, poněkud nechápu ten hejt na to, že nevypadá jako Ellie. O to snad ani nejde, dokonce jsem se setkala s přirovnáním, že vypadá jako postapokalyptické dítě s Downovým syndromem. A jestli jo, tak je to nejlepší výkon herce s Downovým syndromem, který strčí do kapsy i normály.
Prostředí postapokalyptické USA je pojato trochu jako žít na Skid Row, což může být vlastně docela realisticky pojato.
Jděte se na to podívat. Fakt že jo
