Skoro sebevražedný příběh #1

Autor: LuLuXinka

„Chcípni, chcípni, zasranej zombíku!“ Drtím tlačítka na klávesnici, zběsile klikám na myš, v mírném předklonu, nahrbená… zase mě budou bolet záda. Každej ale ví, že když chceš zabít zombíka, musíš se naklonit co nejvíc k obrazovce a pořádně třískat do svýho drahýho vybavení. Asi jsem si měla koupit klávesnici za kilo někde u Vietnamců, ale ne, já potřebuju krásnej set, svítí to duhově, nebo fialově, nebo jak si sakra jenom přeješ. HEADSHOT! Yes, 50 bodů navíc za ránu do palice, takže už jenom… uhm, 24 750 XP do dalšího levelu. No tak to bude brnkačka. Nevadí, zabiju ještě pár zombíků, skočím si vylootovat ten věžák, naproti kterému bydlím. Deset pater, v každém patře čtyři byty, tam si dosbírám materiál, zabiju, na co narazím a s kořistí se vrátím do svého krásně opevněného domečku, ve kterém momentálně přebývám. Apokalypsa je sranda.


Kafe nebo víno. Kafe nebo…hm, víno. Je půl páté, na kafe je pozdě. Na víno je brzy. A na kafe možná zas až tak pozdě není, ale stejně si dám víno. Jen si to, jako ostatně každý den, musím asi tak dvě tři minutky zdůvodňovat, abych se necítila jako totální alkoholik. Otevřu lahev vína, naliju si, napiju se a hned se cítím líp. Tedy až do chvíle, než si všimnu dvou plných tašek, v obou asi po třiceti prázdných lahvích. Další čtyři lahve stojí na zemi. Za jak dlouho jsem tohle vypila? Za měsíc? Nebo dýl? Kolikátého vlastně dneska je? Poslední dobou mi dny splývají. Jsou to asi tak tři měsíce, co jsem onemocněla a musela zůstat doma. Ne, nebudu myslet na to, že jsem nemocná, radši si budu dál užívat, že nemusím do práce, celé dny můžu kosit zombíky a pít víno. Ale psst. Jsem v rekonvalescenci. Soustředím se na svoje duševní zdraví. Jojo. Trošku srovnám plakát s Doctorem Who, oklepu si drobky z trička s Batmanem a opatrně upíjím z plné skleničky, zatímco se z kuchyně přesouvám zpátky k počítači. Jen co odložím sklínku, pohladím Leiu a Lukea, moji kočičku a kocourka. Jo, jestli vám to doteď nedošlo, jsem tak trochu nerd. Sociálně nejistá, posedlá hrami, sci-fi seriály, knihami… cokoliv, co mi pomůže utéct před realitou. Jo, a taky si ráda povídám sama se sebou. Koneckonců, kdo jinej mi líp rozumí, než já, haha. Občas si představuju, že třeba píšu knihu nebo mluvím k publiku, pak to přece není vůbec divný, mluvit si sama pro sebe.


Znova si sedám k počítači, ale vlastně se mi nějak nechce hrát. Chvilku přemýšlím nad tím, co by se asi stalo, kdyby se lidstvo opravdu proměnilo. Všichni by umřeli, ale nezůstali by mrtví. Chtěli by vaše mozky. Vnitřnosti. Cokoliv. Koho by nerozsápali, toho by nakazili. Jak bych to asi zvládla? Nejsem zrovna sportovní typ, neutekla bych jim. Postavit si dům v zombie hře není problém, prostě jenom klikám, ale v reálu by to byla teda slušná výzva. Hm, možná bych měla začít cvičit. Dát se trošku do formy. Ne kvůli apokalypse, to je samozřejmě naprostý nesmysl. Kvůli sobě. Budu jistě půl roku doma, v rekonvalescenci… bylo by to cool, kdybych vypadala lépe než předtím, nová já, nové sebevědomí, nové oblečení, nové zájmy… ale ne, co si to nalhávám. Zájmy se mi určitě nezmění. Ale to cvičení není špatný nápad. Ok, tak… začnu zítra. Nemůžu si pomoct, občas si přeju, aby zombie hry byly realističtější. Asi by to nikdo nechtěl hrát. Teď stačí najít keř, kámen, sám se z listí udělá provázek a z kamene pazourek a tadá, máš sekyru. Stačí tři dobře mířený kliknutí myší a zombík je mrtvej. Stačí kliknout na dům a opevní se ti. Nemám nic proti tomuhle systému, ale je to prostě zatraceně nerealistický. Kolikrát ani zákony fyziky nefungují, prostě jen tak skáčeš ze stromu na strom, ze střechy na střechu. Jako podělanej asasin. I tak mě to ale baví. Ještě asi dvě hodiny hraju, další level se pomalu, ale jistě blíží. S každou skleničkou mi to jde líp. Až do chvíle, kdy mi to jde hůř. Jdu si do trouby hodit hranolky, abych trochu vyrovnala skóre. Než se mi dopečou hranolky, vylezu na chvíli na balkon, mám rozpálené tváře. Asi to bude tím vínem. Přemýšlím trochu, jak je mi fajn, že můžu celé dny sedět a užívat si virtuální zábavu, ve které jsem fakticky dobrá. Jasně, občas mě napadne, jestli to není trochu nuda. Jestli bych neměla mít ušlechtilejší zájmy. Možná bych měla zažít nějaké dobrodružství, místo toho, abych o tom četla, koukala se na to na Netflixu nebo to hrála. Možná.

Koukám na potemnělé nebe, když vidím padat hvězdu. Je to jen mžik. Zhruba ve stejné chvíli, kdy jsem myslela na to, jak nudný život mám. Třeba se mi to vyplní. Z ticha mě vytrhne pronikavý zvuk. Trochu ve mně hrkne. Lekla jsem se… trouby, která oznamuje, že hranolky jsou hotový. Blbka. Já, ne trouba. Nechám pootevřené dveře, v pokoji je vedro, jak mi celý den běží počítač, a odcházím do kuchyně. Nasadím si chňapku, vyndám plech z trouby, vysypu hranolky do misky. Zdá se mi, že slyším divný zvuk. Něco jako škrábání a hlasité dýchání. Zřejmě Luke a Leia provozují nějaké sourozenecké hrátky, jak to mají ve zvyku. Vyndávám dózu se solí, trochu nasypu na hranolky, prohrkám. Něco tomu chybí. Jdu tedy ještě do lednice pro kečup. Vím, je to prasárna, ale co už. Zase mám divný pocit, co za zvuk to slyším. Ty kočky jsou moje lásky, ale jak se k sobě chovají, to je někdy fakticky na ránu. Beru dózu soli, abych ji uklidila zpátky do kredence, když vtom zahlédnu jakýsi pohyb. WTF! Přímo vedle mě stojí… cosi. Vypadá to jako člověk. Je to oblečené jako člověk. Má to všechny údy jako člověk. Rozhodně to nevydává zvuky jako člověk, nevoní to jako člověk a nedívá se to na mě jako člověk. V panice tomu zjevu hodím celou dózu soli do obličeje. Poslední, co vidím, než tak trochu hystericky upadnu na zem, jsou Luke a Leia, ležící přitulení v pelíšku.


BTC adresa: 1ECxFCzP3n3t6Rq8zMcQZpkPQbw2QYchWL  

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *