Termín „tísnivé údolí“ poprvé představil japonský robotický vědec Masahiro Mori v 70. letech 20. století. Mori navrhl, že vztah mezi humanoidními objekty a našimi reakcemi není lineární, ale spíše obsahuje jakési „údolí“, ve kterém nám objekty s vysokou mírou lidskosti, ale se zřejmými odchylkami, způsobují pocit nepohodlí. Tento koncept se postupem času stal klíčovým při vývoji humanoidních robotů, animací a realistických digitálních postav.
Emocionální aspekty
Nepohodlí spojené s tísnivým údolím má kořeny v nesouladu mezi vizuální realističností a lidskými očekáváními. Když objekt vypadá téměř jako člověk, ale obsahuje drobné chyby – například nepříjemné pohyby nebo ne zcela přirozené výrazy obličeje – může to v lidech vzbudit pocit neklidu.
Teorie evoluční psychologie navíc naznačuje, že tento jev mohl být historicky užitečný, protože signalizoval potenciální hrozby, jako jsou nemocní jedinci nebo neživá těla.
Ve filmech jako Blade Runner nebo Westworld realistické humanoidní postavy často navozují právě tento pocit neklidu. V robotice jsou příkladem roboti jako Geminoid, jehož lidský vzhled někdy působí až příliš znepokojivě.
Animace a CGI
V oblasti robotiky se poznatky o tísnivém údolí využívají k tomu, aby roboti byli dostatečně lidští, aniž by vzbuzovali nepohodlí. Cílem je najít rovnováhu mezi funkčností a estetickou přitažlivostí.
V animaci a CGI je tento jev výzvou při vytváření realistických postav ve filmech a videohrách. Filmaři či herní vývojáři často volí stylizaci nebo minimalizaci lidských detailů, aby předešli nechtěnému efektu.
V oblasti virtuální reality a AI má tísnivé údolí vliv na to, jak lidé interagují s virtuálními postavami. Příliš realistické avatary mohou být atraktivní, ale zároveň i znepokojující, což ovlivňuje uživatelský zážitek.
